?Rexe jsem viděla, hladila ho… Byl to hodný a vděčný pes, od kterého se pošťačka, která mu věnovala poslední dny jeho života jen zlobu a nenávist, měla co učit. Bohužel život a lidé nejsou fér.
Co se psem dokáže udělat špatné zacházení, stresující prostředí a pár debilů…
Jak dokáže zacloumat s jeho zdravím a psychikou nevyrovnanost a labilita někoho jiného a kam až to vede, si někteří vůbec neuvědomují. Něteří naopak ano a ještě více to zvířeti znepříjemňují.
Tohle je každodenní obrázek (nejen) Rumunska. Takhle se zrcadlí odraz každého člověka, který miluje jen sám sebe a staví se nad zvířata, nad přírodu, nadevše.
Rex už tady není, odešel na lepší místo, zbaven strachu a bolesti. Ale ostatní tady stále zůstávají. Sami, bez baděje na lepší život, bez naděje na spravedlnost. Bez vyhlídky člověka, který by za ně bojoval, který by se za ně postavil a řekl dost!
Nezastavíme tyrání, nespravedlnost a nelze zastavit ani lidi, kteří tohle dělají. Ale můžeme pomoct. Můžeme aspoň pár z nich dát šanci!
Za Rexe a ty, kteří Vás stále ještě potřebují prosím, pošlete peníze na účet organizaci, která pomáhá…nebo pošlete třeba jen jednu konzervu… adoptujte si pejska, nebo se jen na dálku staňte jeho andělem a podporujte ho. Udělejte cokoliv, jakoukoliv maličkost, která pomůže, ale UDĚLEJTE ASPOŇ NĚCO. Neseďte jen na druhé straně příběhu a po dočtení nezavírejte počítač…nezavírejte oči. Nejste tady totiž sami…
???? R.I.P????

Mám potřebu se s vámí podělit o příběh psa, který se mě úzce dotýká.
V Rumunsku žiju 5 let a psy na ulici jsou tady dennodenní chléb. Většina lidí je ignoruje, spousta je lituje, někteří zachraňují, ale najdou se i takoví, co jim chtějí, už tak mizerný život ještě znepříjemnit.
Když jsem se před rokem a půl přestěhovala do nového domu, společně s domem jsme zdědili i Rexe. 13 letého vlčáka, co žil před domem. Před domem na mysli, jako před bránou, svobodně na ulici.
Rex takto žil od štěňátka, má svou boudu, zateplenou, s pelíškem, miskou žrádla a čerstvou vodou. I když ti bylo “ uliční“ pes starala jsem se o něj, jak o vlastního.
Ob den masová konzerva s vitamíny a lososovým olejem. Odčervovací tablety a pamlsky byly samozřejmostí.
Časem si REX našel kamarádku, říkáme ji Nevasta, černá fenečka.
Ona však je velmi bojácná, za celý rok a půl se mi nepodařilo na ni položit ruku, nebo jí pohladit.
Na kastraci jsme ji museli utlumit, abychom ji odchytli a vykastrovali.
Rex se mazlil rád a pro pohlazení spěchal, ona vždy postávala opodál, vrtěla ocáskem, ale důvěru k lidem neměla.
Byli kamarádi na život a smrt. Všude spolu, hon na kočku, projíždějící auto, okružní procházky, mazlení v trávě, očuchování ocásků…
Rex a Nevasta byli parťáci.
A teď k tomu co se stalo.
Pošťačka, která k nám nosívá poštu a s hodou okolností bydlí kousek od nás, má strach ze psů , stejně tak i její 10 let syn. Nesčetně krát jsem s ní měla slovní rozepře. Ať psa uvážeme, dáma na zahradu, odvezeme, hlavně ať není na volno. Nestále jsem ji vysvětlovala, že pes takto žije 13 let, nikomu nevadí, nikoho neohrožuje a nikdo s ním doposud neměl problém a není nebezpečný. Nemůžeme ho dát na zahradu, poněvadž za branou byl jeho život. A na zahradě mám svého psa a ti by se nesnesli.
Žádala jsem jí, ať svou fobií se psů nedává za vinu Rexovi, je to hodný pes a ona nemá důvod se ho bát.I přesto že v naší vesnici žije další stovka potulných psů, které musela při své práci potkávat, náš Rex ji byl trnem v oku.
Tato paní, dosáhla svého a zavolal na Rexe tzv. Hingieri ( zaměstnanci státního útulku, odchytující pouliční psy) toto udělala v době, kdy jsme byli 3 týdny mimo Rumunsko.
Rex se ocitl ve státním útulku a 5 dlouhých dnů trvalo, než jsem se to přes velkou louží dozvěděla a vyslal pro něj souseda, který ho společně s Nevastou vysvobodil. Rex celý pobyt nežral a velmi zeslábnul, byl převezen rovnou k veterináři ( jeho předcházející majitel ) kde byl několik dní na infuzích.Nedokázal se postavit na zadní tlapky, pomočoval se a krevní testy byly pozitivní na srdeční červy.
Po 7 dnech byl převezen zpátky do své boudy před náš dům, kde si lehnul na své místo společně se svou milující Nevastou.
Tak jak to měl rád, ve své boudě usnul a už se nevzbudil…
Ráno byl mrtvý ???
Nevím zda praktiky odchytávačů byly tak brutální, že mu ublížil, jestli ve státním útulku ve svých 13 letech posbíral nemoci od okolních psů, nebo ho celý zážitek tak psychicky zničil, že už nechtěl žít dál… Nevím ?
Avšak…
Bouda před domem je prázdná, už nám nikdo nevyštěkává pod okny, procházka s kočárkem je bez doprovodu vlčáka, už ho nikdy neuvidím ležet před bránou, už nikdy mě nebude vítat, už nikdy tam nebude. Vždy při příjezdu vstal a věrně doprovázel auto k bráně, čekal na pohlazení, misku vypucoval, pamlsek zahrabal a svýma věrnýma očima mi říkal dobrou noc, ráno přijď zas.
Paní pošťačka může hrdě nosit psaní a Já alespoň na jeho rozloučení zapálit svíčku, podělit se o svůj žal a říct sbohem, Rexí ?
Chybíš nám, chlupáči ???

PS: Nevasta stráží naší zahradu, učí se důvěře a dělá velké pokroky