Je to dlouhé, ale snad vás to bude bavit a víc pochopíte, co pro mne tyto dva pejsci (Falco a Ejí) znamenají. Udělejte si čaj, zalezte pod peřinu, tady to je… Příběh je formou rozhovoru.

Jak a kdy se k Vám Eliot dostal

„Eliotka jsem poprvé viděla na Facebooku, kdy ho začala sdílet organizace Tail Story. Bylo to někdy v první třetině roku 2017. Viděla jsem krásného pejska, který si hledá domov. Tehdy se o něm vědělo jen, že je hluchý od narození a že je to kříženec Australského ovčáka nejspíš se Šeltií. Bohužel kříženec dvou merle genů, což vždy znamená zdravotní problémy. Nějakou dobu jsem ho jen sledovala, ale nedal mi spát. Původně jsem neměla v plánu dalšího pejska, ale na Eliotovi něco bylo. Moc to nedokážu vysvětlit. Já jsem člověk, který jedná hodně intuitivně. Když prostě něco cítím, tak si za tím jdu. U Eliotka to bylo podobně, prostě jsem věděla, že bych měla té organizaci napsat. Sehnala jsem si kontakt na slečnu, u které byl Eliotek zrovna v dočasce a ozvala se jí. Domluvili jsem se na společnou schůzku, kam jsem vzala mou tehdy 2letou dcerku a naši fenku bostonka. Chtěla jsem vidět, jak na sebe budou všichni reagovat. Nešlo jen o to, jestli se Elí bude líbit nám, ale rozhodnutí bylo i na něm. Vše proběhlo skvěle a já se na Eliota začala pomalu těšit. Věděla jsem, že na Eliotka není moc vyhovujících zájemců. Předtím jsem měla australského ovčáka a bylo mi jasné, že ikdyž je Elí hluchý, neznamená to, že nebude potřebovat pohyb. Hluchoty jsem se ale nebála. Dva dny před tím, než ke mně měl Elí jít se mu ale objevil první záchvat. Odjížděla jsem tehdy s mým druhým psem na 14 denní tůru po Krkonoších a Jizerských horách a Eliot měl jet s námi. Vzhledem k záchvatu to ale nebylo možné a riskovat jsem neměla v plánu. Dohodla jsem se s organizací, že pojedu bez něj a oni mezi tím zjistí, co záchvat vyvolalo a co mu vlastně je. Eliot podstoupil několik vyšetření, od srdce přes odběr mozkomíšního moku. Když jsem se vrátila, bylo skoro jisté, že jde o epilepsii, se kterou jsem nikdy před tím zkušenost neměla. Tehdy jsem dva večery brouzdala na netu a vše si zjišťovala. Chtěla jsem vědět, jestli pejsek s epilepsií zvládne náš způsob života a přemýšlela jsem, jak jeho záchvaty budou působit na dcerku a naši fenku. Nakonec jsem se rozhodla Eliotka i tak adoptovat. Eliotek k nám do rodiny přišel koncem srpna 2017.“

Chtěla jste vždy plemeno australského ovčáka?

„Australského ovčáka jsem chtěla už od dob, kdy jsem ještě cestovala po světe a nemohla si pejska pořídit právě proto, že jsem byla pořád na cestách a pracovala někdy i 16 hodin denně. Když jsem se ale vrátila po několika měsících z Austrálie, věděla jsem, že můj první pes bude právě AUO. Ani né proto, jak vypadá, ale hlavně pro jeho povahu. Jsou to úžasní psi, neskutečně chytří, vnímavý a akční. Já jsem člověk, který moc neposedí. Miluju hory, spávám po lesích, pod širákem, pod převisy, snažím se být v přírodě, když to jde a takového parťáka jsem hledala i k sobě. Můj první pejsek, kterého jsem si pořídila byl Falco. Nádherný pes s obrovskou duší a velkým srdcem. Falco se mnou cestoval a byl přesně tím pejskem, kterého jsem si vysnila. Bohužel od doby, co jsem se s ním přestěhovala z bytu do rodinného domku na vesnici, bylo vše špatně. Místní děti házely petardy na zahrady, kde jsou pejsci a Falco se logicky začal bát ran, výstřelů a podobných zvuků. Také se ke mně doneslo, že mu někdo místní střelil pod nohy, když Falco lítal po zahradě a štěkal, protože se mu nelíbilo, že za domem na poli ten dotyčný střílí krtky. Další děti učily Falca utíkat pod plotem proto, aby si ho mohly lépe pohladit a do toho všeho jsem já sama byla na rizikovém těhotenství, takže se Falco bál, nudil a začal utíkat. Nebylo to jednoduché období, ale i přes to všechno jsem s ním zkoušela pracovat a strachu jej zbavit. Podařilo se to, až když jsem se s ním odstěhovala do Švýcarska. Ze Švýcarska jsem se vrátila i s Falcem po půl roce a doma byl úplně v pohodě a to i přes to, že za domem přes kopec máme střelnici. Opět se ale vše změnilo v momentě, kdy soused udělal ohňostroj na svojí zahradě. Bylo 17.prosince 17h večer, když jsem ze zahrady uslyšela strašný nářek a rány. Vyběhnout na zahradu mi trvalo pár sekund, Falco už tam ale nebyl. Všude kolem mě létaly petardy a světlice z ohňostroje. V plotě jsem našla chuchvalce chlupů a krev, jak se Falco snažil dostat ze zahrady pryč. V momentě, kdy jsem uviděla, jakou malou dírkou se dokázal protáhnout 27kg pes, věděla jsem, že mám problém a Falco se nejspíš splašil. Hned se mi hlavou začaly honit případy, kdy splašený pes běžel tak dlouho, dokud mu neprasklo srdce a já jen doufala, že Falco na někoho narazí. Falca jsem našla po skoro dvou hodinách o 9km dál. Přidal se v jedné vesnici ke slečně s kočárkem, protože si myslel, že jsem to já. Myslím, že to mi ho tenkrát zachránilo. Falco se doma ale už nikdy necítil dobře. 2 měsíce byl zalezlý večer co večer v obývacím pokoji pod konferenčním stolkem. Každý odlesk v okně mu dělal problém a na zahradu už nevkročil. Viděla jsem, že se trápí a nemohla s tím nijak hnout. Moje zkušenosti se psy na tohle nestačily. Tehdy jsem se obrátila na psího psychologa. Poprvé v životě. Po telefonu to vypadalo, že problém zvládneme, když ale přijel a strávil u mě celý den, oznámil mi, že pokud u sebe budu Falca držet, tak ho zlomím a bude z něj deprimovaný a nešťastný pes. Doporučil mi najít Falcovi jiné místo – buď novou rodinu, nebo se odstěhovat. Tehdy moje malá dcerka neměla ani rok. Žila jsem sama s ní, s Falcem a s fenkou bostonka a byla ráda, že mám kde být, takže stěhování nešlo. Nechtěla jsem ale ani přijmout to, že by měl Falco žít u někoho jiného a tak jsem se snažila další týdny pracovat na tom, aby se cítil lépe, že to nějak zvládneme. Bohužel Falco na tom byl psychicky stále hůř. Snažil se vyhýbat celé naší ulici a nechtěl domů. Rozhodla jsem se tehdy, že vyzkouším, jak by mu bylo jinde. Samozřejmě s podmínkou doživotního kontaktu a možnosti návštěv. Ze všech lidí, kteří se mi na něj ozvali, jsem vybrala rodinu, která je ode mne nejdál a to i přesto, že jsem Falca chtěla mít co nejblíž. Byli totiž nejlepší pro něj. Děti, které Falco miluje, psí kamarádka, kterou měl sám doma a hlavně 6 dní v týdnu v terénu a aktivity. Když s ním ke mě po měsíci přijeli, viděla jsem, že je Falco spokojený, je šťastný a ikdyž se mně ze začátku nepustil, po hodině už si šel sednou za novou paničkou. Tehdy to pro mě bylo strašně těžký, brečela jsem několik týdnů a to i přesto, že jsem věděla, že je šťastný a má se výborně. Zlomilo mi to srdce a těžko jsem se s tím, že je pryč, vyrovnávala. Byl to můj první pes. Můj vysněný pes… Na Falca jsem myslela každý den a ikdyž to už bylo přes rok, co byl pryč, pořád jsem nad tím přemýšlela… A tehdy se objevil Eliot.“

Představíte nám, prosím, svého Eliota? Jaký byl? Jak se vám s ním žilo a kdy jste přišla na to, že má nějaký hendikep?

„Jaký byl Eliotek?…. Já nevím, byl jiný. Nebylo to tím, že měl hendikep, byl jiný vnitřně. Eliotek měl půl roku, když k nám přišel a přesto měl v sobě klid starého pejska, který už si životem prošel a spoustu toho ví. Byl vyrovnaný, tajemný a zároveň šlo vidět, jak moc nás miluje.
Věděla jsem od začátku, že si beru hluchého pejska, který trpí epilepsií a má navíc špatně posazená očička. Elí si první měsíc budoval vztah. Byl hodný, můžu říct, že jsem mu věřila hned od začátku a nebála se ani o dcerku, ani o naši druhou fenku. Ikdyž byl Eliotek velký a pořád rostl, vypadal, že si svou velikost uvědomuje a byl to obrovský gentleman. Vždycky si dával pozor, aby neporazil Miu (dcera), ani Bagetku (fenka). Nechal se hladit, ale bylo vidět, že mu nějaký čas potrvá, než se úplně uvolní a bude v pohodě. Po měsíci se poprvé přišel sám pomazlit. Pamatuji si to doteď. Lehl si mi do klína a začal mě celou olizovat. Od té doby to dělal pořád a naše pouto se prohlubovalo. První měsíc venku fungoval tak, že si hlídal Bagetku a podle ní se choval. Když jsem zavolala Bagetku, přišel vždy s ní a tak nebyl problém s ním začít hodně brzy po jeho adopci chodit bez vodítka. Jsem zastánce toho, že pes by měl mít volnost a když jsme mimo měst, mám psy vždy na volno. Dávám je na vodítko jen v případě, že jde cizí pes, o kterém nevím, jak vychází s ostatními, nebo kolem nás prochází rodina s dětmi, které by se mohly pejsků bát. Po dvou měsících už Eliotek reagoval perfektně na mě a na naši řeč těla a rukou. Víte, mohlo by se zdát, že začátky nebyly jednoduché, ale byly jednodušší, než jsem si myslela. Když jsem si Eliotka brala, věděla jsem, že má spoustu zdravotních problémů a že se mu další mohou ještě rozjet. Říkala jsem si, jestli to zvládnu, sama s malou, s druhým psem a teď ještě Eliotkem, který je postižený. Říklala jsem si, že Eli bude v jistém slova smyslu přítěž. Nakonec to ale bylo úplně jinak. S Eliotkem jsem se tak sžila, tak jsem si s ním rozuměla, že byl mým přístavem klidu, místo koulí u nohy. Když na mě padala slabá chvilka a bylo toho na mě v životě moc, on se mi podíval do očí a já věděla, že vše zvládnu. Kdybych ho měla popsat jediným slovem, řekla bych o něm, že byl můj ANDĚL.

Přinesl mi do života klid, začal mi léčit srdce a rozdával lásku všude, kde jsme spolu byli.“

Dělalo se mu nějaké speciální vyšetření?

„Eliotek měl vyšetření srdce, které podstoupil ještě v organizaci, která ho zachránila. Dělal se mu také odběr mozkomíšního moku a chodil na kontroly k veterináři, kde se hlídaly krevní výsledky.“

Jak probíhala jeho výchova a výcvik? Co se Vám nejlépe osvědčilo?

„První dny jsem ho nechala se rozkoukat a aklimatizovat. Ukazovala jsem mu okolí a snažila se postupně budovat pouto mezi jím a Bagetkou. Dcerce jsem vysvětlovala, že je Eliotek hluchý a tak, když k němu půjde, musí jej pohladit v klidu a tak, aby ji viděl, aby se zbytečně nelekal. Měla jsem velkou výhodu toho, že malá odmalička rostla s pejsky. Dělám dočasky, pomáháme zvířatům, jezdíme po psích srazech a tak Mia už věděla, jak se k pejskovi chovat a jak s ním zacházet. Nikdy ho netahala, dokonce si Eliotka vodila sama na procházce a to měl Elí 25kg. Budovala si s ním vztah přirozeně a nakonec na něm dokonce lehávala, nebo on si lehl na ni. Elí k nám prostě zapadl, jakoby s námi žil několik let. Já pejsky necvičím podle stanovených osnov. Dělám vše instinktivně a dívám se přitom, jak pes reaguje, co mu sedí a co ne. Každý pes je jiný a je potřeba k němu přistupovat individuálně. Co vám fungovalo u Rexe vám nebude fungovat u Bárnyho a naopak. Hledám tu nejlepší cestu v komunikaci. Pes vám řekne všechno, když ho necháte. Stačí se dívat a naslouchat. Samozřejmě je potřeba určit hned od začátku jistá pravidla, aby i on věděl, jak rodina funguje a mohl se podle toho chovat. Nejhorší je, když psovi dáváte rozkazy, kterým prostě nerozumí a pak ho za to trestáte. Komunikace mezi psem a člověkem je pro mě základ. Bez toho prostě „smečka“ nefunguje. Mám sice zahradu, kde je bouda, ale psi se mnou žijí v domě. Nechávám jim volný pohyb – když chtějí ven, jsou venku, když chtějí být se mnou, jsou se mnou. Nejsem zastánce toho, že pes by měl být jen na zahradě a prožít tam celý život. Ten pes má jen vás, proto se snažím dávat mu nejen svůj čas, ale taky část sebe. Eliotek pochopil hned, že je součást rodiny a myslím, že proto tady byl tak spokojený.“

V čem všem je jiný život s takto hendikepovaným pejskem? Má to třeba i nějaké výhody?

„Jiné to je hlavně v tom, že musíte přemýšlet nad tím, co váš pejsek zvládne a co ne. Eliotek měl epilepsii. Bohužel jeho záchvaty probíhaly v noci a to ve spánku, takže bylo nereálné přijít na to, co je vyvolává. U některých pejsků záchvat vyvolá zvýšená aktivita, u jiných strach, nervozita, nebo přílišná radost. Ejí měl ale záchvaty různě, shodovalo se jen to, že přicházeli ze spánku. Někdy měl záchvat, když jsme se vrátili z výletu, jindy, když jsme třeba 2 dny nikde nebyli. Nejhorší bylo si uvědomit, že nikdy nezjistím, co se mu zdá a tak tedy nikdy nepřijdu na to, co jeho záchvat vyvolává. Nemohla jsem mu prostě nijak ulevit, neměla jsem možnost se snažit záchvatu předejít… Tohle pro mě bylo nejhorší.
Kdybych měla najít nějakou výhodu, viděla bych jistou výhodu v tom, že neslyšel. Možná to zní divně, ale jeho hluchota mi vůbec nevadila a viděla jsem v ní spíš plus a to hlavně po tom všem, co jsem si zažila s Falcem. Věděla jsem, že Eliotek nikdy nebude trpět tím, že někde někdo nezodpovědný hodí petardu, že mu nebudou vadit ohňostroje, že ho nikdy neuvidím tak psychicky zničeného, jako Falca. Díky tomu, že byl hluchý jsem ho brávala na cestovatelský festival NADIVOKO, kde se mnou chodil přes den po přednáškách, večer si lehl kousek od pódia, kde hrála kapela a pozoroval lidi. Byl neuvěřitelně vyrovnaný, strašně spokojený a nikdy jsem neviděla, že by mu hluchota nějak bránila v normálním fungování. Na festivale byl celý víkend na volno a někteří návštěvníci až poslední den zjistili, že Eliotek neslyší. Také mi přijde, že tím, že neslyšel ušima, slyšel o to lépe srdcem. On opravdu rozdával lásku všude, kam přišel. Lidé ho zbožňovali.

Horší to pro mě bylo, když jsme spolu přespávali nadivoko v přírodě, tam jsem věděla, že kdyby se k nám pod rouškou noci někdo blížil, tak Eliot mě neochrání, protože bude spát, aniž by někoho slyšel.“

Psala jste, že Eliot bojoval proti množírnám – jak jste se k tomu dostali, a jak to probíhalo?

„Eliotek byl sám z množírny. Pocházel od lidí, kteří už před ním jeden vrh měli a štěňátka byla nemocná. Nakřížili tehdy dva pejsky s merle genem a organizaci tvrdili, že to nevěděli. Po roce a půl to udělali znovu, záměrně, i když věděli, že narozená štěňata budou mít na 90% zdravotní problémy. To se narodil Eliotek a jeho bratr Melmenek. Co se stalo s ostatními nevím, ale Eliotka a Melmena zachránila organizace. Těmto lidem šlo jen o peníze a o to prodat bílé štěně. Lidé jsou hloupý a nic si při koupi pejska nezjišťují. Proto mají množitelé v Čr takový vývar a plné kapsy. Eliotek už na první pohled vypadal jinak. Jeho očička prozrazovala, že není zdraví. Proto kamkoli jsem s Eliotkem přišla, tam rovnou šířil i osvětu. Lidé zajímalo co je to za rasu, proč je tak jiný a co má s očima. Zajímali se o původ a jeho příběh. Většina z nich pak byla zaskočená, když zjistila, jak špatná situace kolem pejsků tady je, jak špatně máme nastaveny zákony a že s tím vláda nic nedělá. S Elím jsme jezdili po srazech, plánovali přednášky a snažili se lidem otevřít oči. Ať už jsme byli ve městě, v přírodě, nebo někde na srazu, všude budil Eliot pozornost. Celý rok, co byl u mě aktivně bojoval se mnou. Na sociálních sítích jsme pak upozorňovali na vznikající množírny. Proti množitelům vystupuji dlouho a to jak proti těm nelegálním, tak i proti legálním množitelům, kteří se pohybují mezi chovateli, nebo dokonce poradci chovu. Tohle je ale boj s větrnými mlýny.“

Co vše jste spolu podnikali?

„Hlavně jsme cestovali. Vychovávám dceru ke vztahu k přírodě a zvířatům. Nelíbí se mi, kam dnešní společnost směřuje a co vše je normální dnes přehlížet. Chci mít ze svého dítěte slušného člověka, který si v sobě ponese úctu, pokoru, respekt a taky lidskost. V dnešní době nás lidskosti učí spíš zvířata, nežli lidé a to je špatně. Nejsme na nejvyšším žebříčku proto, abychom zvířata týrali, nutili je tančit a jezdit na kole v cirkusech a ničili přírodu. Naopak máme pomáhat a zachraňovat. Tohle dnešní děti a ani dospělí bohužel nevidí. Proto jsme vždy, když to šlo vzali stan a odjeli do lesů a do hor, kde psi mají volnost a dcerka se tam učí to, co je v životě opravdu důležité. Vše jsme podnikali společně. Někdy jsem přespali v jeskyni, někdy v kempu, někdy jen tak pod širákem. Eliotek se mnou byl dvakrát na cestovatelském festivale, který jsem již zmiňovala, jezdil po srazech, dokonce na nějaké přednášky… Vlastně pokud jsme nebyli zrovna u moře, kam psy neberu, tak byl vždy a všude s námi.“

Co měl Eliot rád?

„Jako každý pejsek miloval procházky. Byl spokojený kdekoliv venku, ale měl rád i svůj gauč doma. U Eliotka mohu s čistým svědomím říct, že miloval strašně moc nás. S Bagetkou na sobě byli závislý a pečovali o sebe. Nerad zůstával sám venku na zahradě a neměl rád, když jsem někam odešla. Byl vděčný za společnost a miloval lidi a jiné psy. Rád si hrál, rád se nechal škrabkat a taky miloval jídlo a pamlsky.“

Psala jste, že bojoval za práva zvířat – jakým způsobem? A jak se stalo, že svůj život prohrál?

„S Eliotkem jsem bojovali hlavně proti množírnám a snažili jsme se dát lidem do podvědomí, jak moc velký problém tady už teď máme. Během doby, co u nás Eliotek byl se zjistilo, že i Bagetka je hendikepovaná a má několik vrozených vad, i když je to pejsek od chovatelky. Vzhledem k tomu, jak se sama chovatelka k celé situaci postavila, najala jsem si soudní znalkyni v oblasti kynologie a nejen díky ní jsem zjistila, jaké věci se dějí i mezi některými chovateli. Tehdy mi došlo, jak špatně na tom Čr je a že je potřeba s tím něco udělat. Než jsem se k tomu ale dostala, Eliotek mi odešel a já se složila…

V sobotu v noci 13.10.2018 nezvládl silný epileptický záchvat. Ten den jsme byli s Eliotkem, jeho bratrem Melmenkem a jeho úžasnými majiteli na celodenním výletě po Moravském Krasu. Elí si celý den užíval, loudil špekáčky když se dělal oheň a zvědavě nahlížel do jeskyní. V ten den jsme měli v jedné z jeskyní přespat, ale nakonec jsme si to rozmysleli, domluvili se na jindy a navečer jeli domů.Ten den byl posledním dnem v Eliotkově životě. Kdybych věděla, že mi Elí večer odejde, neudělala bych mu poslední den jinak. Prožil by jej úplně stejně. S bratrem, se kterým přišel společně na svět a který také trpí epilepsií a spoustou jiných problémů. S bratrem, se kterým musel bojovat o své místo na tomto světě. S lidmi, kteří pomáhají stejně jako jsme pomáhali my dva spolu a kteří mají srdce tam, kde má být a umí jej používat. Dřív, než Ejí stihl pořádně žít mi ho vzali množitelé. Měl pouhý rok a půl. Měl vše před sebou.

Za rok, co byl s námi toho stihl hodně, ale nestihl vše. Lidé, kteří mu dali život a do něj mu věnovali epilepsii, hluchotu a špatně posazené oči, kdy hůř viděl ve tmě, mu nedali šanci. Tito množitelé věděli přesně co dělají a že se štěnata narodí postižená.“

Muselo to pro Vás být těžké…. Plánuje přesto ve své činnosti pokračovat?

„Po smrti Eliota jsem dlouho nemohla normálně fungovat. Nechápala jsem, proč odešel, nečekala jsem, že odejde. Možná to vyzní hloupě, vím, že Eliotek byl nemocný, ale já jsem prostě někde uvnitř věděla, že tady bude dlouho s námi. Pořád mi nedocházelo, proč mi ho vesmír vzal. Pomáhali jsme spolu, snažili jsme se něco změnit, žili jsme slušně a nikomu neubližovali, tak proč mi ho vzal… Odpověď jsem nenašla dodnes. Nevím. Věřím na andělé, věřím na znamení, ale tohle v sobě beru jako velkou křivdu a taky jako mé selhání. Hlavně proto, že každý jeho záchvat jsem byla u něj a při tom jeho posledním, jsem s ním nebyla. Nemohla jsem ho držet, nemohla jsem ho uklidňovat, odešel beze mne…
Najít ho bylo strašně bolestivé a dodnes jsem ho nedokázala nechat jít. První týden jsem rezignovala na všechno. Nechtěla jsem pomáhat, chtěla jsem vše vzdát. Postupně mi ale začali psát lidé, kteří četli dopis, který jsem mu napsala. Začala jsem odpovídat na dotazy, začala jsem radit lidem a přijímala zprávy podpory a pochopení. Postupně jsem se tak dostala až k problematice v Rumunsku, kde psi žijí v otřesných podmínkách a státní útulky tam v podstatě fungují jako koncentráky, kde psa klidně umlátí zaměstnanci k smrti. Minulý týden jsem se odtud vrátila a přivezla 3 pejsky do nových rodin. Momentálně pracuji na založení organizace Drahý Eliote, která bude pomáhat zvířatům v Česku, na Slovensku a v Rumunsku. Na příští rok mám rozplánovaný další projekt, který by měl pomáhat i lidem. Ve svém volnu se snažím umisťovat pejsky, hledat jim domovy a stále funguji jako dočasná opatrovnice. Na Facebooku funguje stránka Drahý Eliote, kde se o mojí činnosti dozvíte víc a kde si můžete vybrat i svého vlastního pejska.
Snažím se něco dělat, aby Ejí neodešel zbytečně a aby se nic podobného nestávalo. Aby lidé pochopili, jak velkým problémem může být, když si člověk neověří, od koho si bere pejska a kupuje pejsky pře SBazar a podobné portály, protože tam se to množiteli jen hemží. Přes všechno co dělám mi to ale stále nepomáhá se se smrtí Eliota vyrovnat. Stále na něj čekám. Stále doufám, že se mi vrátí…
Je spousta psů, kteří jsou na tom hůř, než byl Eliotek a kteří se nikdy nedočkají milující rodiny, kteří umírají svým zachráncům přímo v náručí. Je spousta organizací, které zachraňují psy a denně prožívají to co já dnes. Vy jste ale jediní, kteří to můžou změnit. Za sebe a za Eliota ze srdce prosím, ZMĚŇTE TO! My to sami totiž nezvládneme…“